Narodil jste se na Mladovožicku. Jaký máte vztah k rodnému kraji?
„Pořád ten nejlepší, stále tam jezdím, mám tam chalupu po rodičích. Scházíme se tam s bratry.“
Fotbal jste v mládí hrál závodně. Kopal jste do míče už v rodné vsi, nebo až v Sokole Mladá Vožice?
„Jakmile jsme přišli ze školy, šli jsme na plac a hned jsme hráli fotbal. Mlátili jsme míčem do vrat na dvoře, až táta nadával. Od šesté třídy jsem chodil do školy do Mladé Vožice, kde jsem hrál za žáky. Taky jsme vyhráli okresní přebor a skončili jsme druzí v kraji. Když jsem odešel na gymnázium do Tábora, hrál jsem tři roky dorosteneckou ligu za zdejší Vodníky, jak se klubu říkalo.“
Na jakém postu jste nastupoval?
„Na stoperovi. Hrál jsem s Milanem Tomáškem, který se dodnes chodí dívat na fotbal.“
Studoval jste gymnázium v Táboře. Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí, že půjdete na medicínu?
„Po prvním ročníku na gymplu jsme měli volitelný předmět: buď deskriptiva, nebo latinu. Táta mi říkal, hele, vezmi si tu latinu. Budeš dělat doktora. Takhle nějak to bylo. Maminka byla nemocná, tak mi táta řekl, že se o ni alespoň budu moct starat. Takhle to začalo. Na medicínu jsem se dostal a zvládal jsem ji dobře. Mě studium bavilo. Neměl jsem se školou žádné problémy.“
Pak jste nastoupil na chirurgii táborské nemocnice. Jak jste se ale stal sportovním lékařem? Kdo vás oslovil? Jak se to seběhlo?
„Oslovil mě tehdejší šéf Vodníků Venca Švec. On už se mnou tak trochu počítal. Potkávali jsme se na fotbale. Řekl mi, že je automatické, že budu v Táboře dělat fotbalového doktora. Ta práce mě navíc lákala.“
Většinu svého fotbalového života máte spojenu s TJ VS Tábor a FK Tábor, v klubu jste dokonce dělal prezidenta. Předpokládám, že jste se vždy více cítil jako klubový lékař než jako „bafuňář", který musí shánět peníze, nebo ne?
„Vést fotbalový klub, to znamená neustálé shánění peněz. Prezidentoval jsem v letech 1998 až 2002, to byla těžká doba. Pro fotbal sháním peníze dodneška. Funkce prezidenta klubu mě moc nebavila, ale tenkrát ji nikdo nechtěl dělat. Nechtěl jsem fotbal v Táboře nechat padnout. Chtěl jsem využít svého jména a klubu pomoci. Nebyl jsem na to samozřejmě sám, pomáhali mi Karel Ilčík a Franta Vozábal. Myslím, že jsme odvedli slušnou práci. Teď už se cítím zase více fotbalovým doktorem než funkcionářem.“
Někdo spočetl, že jste jako lékař absolvoval tisíc zápasů. To je pěkná řádka. Co na to říkáte?
„Já myslím, že jich bylo ještě víc. Když vezmu minimálně třicet zápasů za rok a jsem u toho od roku 1976, tak je to 46 let po třiceti. Takže bych to viděl na nějakých 1400 zápasů.“
Zápasy hodně prožíváte i jako lékař. Co vám v poslední době udělalo největší fotbalovou radost?
„Fotbal opravdu hodně prožívám. Velkou radost mi naposledy udělalo, když se A tým FC MAS Táborsko loni na jaře zachránil ve druhé lize. Pád do třetí ligy už jsem znovu zažít nechtěl. Lehko se sestoupí, těžko se postupuje. To se mi hodně ulevilo. Pamatuji se na den, když jsme v roce 2019 sestoupili a jeli jsme domů z Hradce Králové. To byla smutná cesta zpátky. Loni na podzim jsme do nového ročníku druhé ligy vstoupili dobře, akorát je škoda posledního zápasu s Příbramí. Mohli jsme být pro jarní část klidnější. Takhle zůstávám neklidný, protože 22 bodů, které jsme získali, je pořád málo.“
Byly někdy časy, kdy jste měl fotbalu plné zuby, a chtěl se třeba věnovat zahrádce, trávit víkendy jinak?
„Vždycky po prohraném zápase…(smích) Většinou porážku těžko nesu. Navíc přijdu v pondělí ráno do ordinace a spousta pacientů říká: Včera, to bylo blbý, to byla smůla nebo to byl průšvih. Pak to mám na talíři celý den. Přijde ale půlka týdne a člověk se těší, co bude dál.“
O fotbalistech se někdy říká, že jsou oproti hokejistům simulanti, co si o tom myslíte vy?
„Ono to tak někdy jen vypadá. Připouštím, že mezi fotbalisty je řada simulantů, ale hokejistu někdo zbourá, odjede na střídačku, odpočine si tam, dají ho pořádku a jde za chvíli znovu hrát. Fotbalista je na hřišti stále, a pokud nevystřídá, nikdo to za něho neodehraje. Fotbalové tělo je více citlivé na zranění. Zranění fotbalistu také více limituje. Hokejista to i s menším zraněním nějak odjezdí, to u fotbalisty většinou nepřipadá v úvahu. “
Kvůli které části těla nejčastěji končí fotbalista v péči lékaře?
„Kolena, kotníky, v poslední době přibývá hodně svalových zranění. Možná jsou fotbalisté už odmalička špatně trénovaní, nebo nemají ve škole všeobecnou průpravu. Zdá se mi, že dříve byli kluci všestrannější, lezli po stromech, jezdili na kole, dělali více sportů. Teď jsou fotbalisti ke zraněním jaksi náchylnější, často se jedná o výpadky na čtyři až šest týdnů.“
Myslíte si, že fotbalisté pečují o své zdraví více, než to bývalo kdysi?
„Určitě. Nedá se to srovnat s dobou před dvaceti, třiceti lety. Dneska kluci o sebe více dbají, lépe dodržují životosprávu. Jdou na to dost vědecky, kupují si speciální výživy. Navíc fotbalisté mají ohromné zázemí -rehabilitační linky, vířivky, možnosti regenerace.“
V čem tkví fotbalistova dlouhověkost? Nemusíme chodit daleko. Jakubu Navrátilovi z FCT bude 1. února 38 let a stále hraje profesionální soutěž.
„Základem je, že to fotbalista musí mít rád, musí být profesionál na úrovni. Dělá vše pro to, aby co nejdéle vydržel. Na fotbalistovu dlouhověkost má vliv řada faktorů – životospráva, zdraví, rodinné zázemí. A musí to mít srovnané v hlavě. “
Před deseti lety spojil Jiří Smrž dva rivaly: FK Tábor a Spartak MAS Sezimovo Ústí a vzniklo FC MAS Táborsko. Byl jste od počátku příznivcem této myšlenky? Ptám se na to, protože mnozí pravověrní příznivci obou táborů se s tím nikdy nesmířili...
„Já jsem se o spojení snažil ještě o trochu dříve než Jirka Smrž. Když jsme měli schůzi na toto téma dva roky před ním, tak mi návrh na sloučení zhatili. Mohli jsme být o dva roky dále… Sloučení klubů, to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Udělala se spousta věcí. Máme stadion v Táboře v Kvapilově ulici, ze Soukeníku se stalo moderní tréninkové centrum. Sloučený klub FC MAS Táborsko velmi dobře funguje. Máme úspěchy v mládežnických kategoriích, stále se tu hraje druhá nejvyšší soutěž mužů. Za sloučení se musí Jirkovi Smrži hodně poděkovat. V táborském fotbale jeho osobnost velmi chybí.“
Je o vás známo, že jste velký sparťan. Myslím to jako vtip, ale co když přijde do klubu slávista?
„Rozlišuji pouze dobré a špatné fotbalisty (úsměv). V Táborsku hráče na sparťany a slávisty nedělím. S žádnými slávisty problém nemám, ani nejsou terčem mých narážek či žertů. Například Luboš Tusjak je slávista, ale pro mě je to hlavně dobrý fotbalista.“
Pověstná je vaše mast na poraněná místa zvaná „balíkovka“. Je její složení tajné, nebo jak si ji mícháte?
„Na tu mast existuje přesný předpis, míchá se lékárně a běžně se používá v nemocnici. Vymýšlel jsem ji s nebožkou magistrou Kocábovou. Mast po mě dokonce chtěl jistý docent z UVN v Praze. Tak jsem mu ji poslal. Ta mast obsahuje spoustu ingrediencí a jsem rád, že spoustě lidí pomáhá.“
Jaká jsou přání sedmdesátníka do dalších let - profesní, osobní, fotbalová?
„Trochu jsem si uvědomil svůj věk, ale jinak život běží dál. Budu se snažit, abych ještě nějaký rok pracoval, dokud budu fit. Práce mě baví, naplňuje mě to, těším se do práce. Mám radost, když jsou pacienti spokojení. Také chci dál pracovat pro fotbal. Přál bych si, aby se dostavěl stadion na Kvapilce, abychom měli stabilizovaný A tým mužů a nehráli o záchranu. První liga a Tábor? To už je podle mého názoru velké sousto. První liga je jen pro velká města. Druhá liga je pro Tábor dostačující soutěž. A také bych si přál, aby na fotbal chodilo co nejvíce diváků. Doufám, že skončí covidová opatření a vše se rozjede naplno. Už se těším na jarní část sezony.“
.svg.png){kind=small}
